ÚVOD

V kontextu kulturního, respektive výtvarného života Plzně ve 20. století se opakovaně setkáváme se jménem Karel Březina. Narodil se 27.12.1922. Maminka Marie pocházela z Plzně a ve známé famílii Lábků působila jako vychovatelka a učitelka hry na citeru. Tatínek, ruský legionář, přišel do Plzně z Lázní Bělohrad, rád a dobře svátečně maloval. Dědeček ze strany otce byl řezbářem a jeho bratr Václav vystudoval pražskou Akademii, kde byl žákem Julia Mařáka. Zdá se, že genetické dědictví mělo podstatný vliv. A také ze vzpomínek Karla Březiny víme, že dědeček měl i další vliv, neboť ho naučil tvarové i barevné paměti, prostorovému vnímání. Domácí prostředí spolu s volnou meziválečnou situací v plzeňské čtvrti Letná, kde vyrůstal, přinášelo tedy pro budoucí podobu umělce důležité podněty a vklady.

Chlapec to byl čiperný, živý, dnes bychom řekli extrémně hyperaktivní. Byl v něm od samého dětství patrný tvůrčí neklid, který ho pak provázel celý život a vedl k soustavnému zvídavému poznávání okolního světa, prostředí, lidí i ke vzájemné komunikaci s nimi. Karel Březina tedy nikdy nepatřil ke skupince tichošlápků, k výrazným introvertům. Měl však zvláštní dar empatie, který mu umožňoval brzy pochopit toho druhého a navázat přátelské vazby tam, kde je cítil. Na druhé straně uměl i ostře vyjádřit svůj nesouhlas, ale nutno po pravdě konstatovat, že mu hněv nevydržel nikdy dlouho. Březinova elementární laskavost nedovolila, aby nesoulad a disharmonie nervů byly jeho průvodcem po planetě snů a nadzvukových záhad.

Výtvarné vlohy tedy provázely Březinu od dětství a zároveň v něm rostla touha věnovat se umění s trvalou hodnotou. Blížil se však nejen konec školní docházky, ale narůstala také hrozba druhé světové, konfliktu schlimm – bludných nacistických pomatenců. Praktický tatínek Karel moudře rozhodl, že „řemeslo má zlaté dno“ a pak že se uvidí. Samozřejmě byl synáček s otcovo rozhodnutím nespokojený, ale nakonec se ukázalo, že stará lidová moudrost má svou stálou platnost a že „všechno zlé je k něčemu dobré“. Budoucí výtvarník se jako vyučený nástrojař naučil technicky myslet a k náročným úkolům, které ho v budoucnu čekaly, přistupoval s příslovečným fortelem, zručností a se zkušenostmi s prací s různými materiály.

Ve výčtu genetických darů nelze opomenout hudbu. Vztah k ní vypěstovaný podědil zřejmě po matce, i když v raném věku jistě hrála velkou roli touha po romantice a mladé snění. Zejména trampskými popěvky přiživuje svoji něhu, odbourává svůj smutek dospívání a zaznamenává nostalgii mladého věku. Spolu s kamarády zakládají trampskou hudební skupinu. Byli hudebně zkušení, takže se v roce 1939 jako ostřílená parta hochů dostali i na pražskou soutěž trampských písní v Radiopaláci. Pořad moderoval Karel Hašler v bílém sáčku, před nímž měli mladíci samozřejmě značný respekt. Plzeňská skupina Smečka vlků ho však napoprvé zaujala, ba dokonce si s ní zlehka zazpíval a Karel Březina ještě v roce 1997 vzpomínal: „Vidím to jako dneska. Starší pán s jiskrou v oku, plný elánu mládí… Ještě týden po setkání jsme si nemyli ruku, jak na nás to setkání s Hašlerem neuvěřitelně zapůsobilo.“

Karel Hašler se pak stal obětí kruté nacistické zvůle, ale mladí hudebníci se už napořád pravidelně scházeli a posléze se stali, vlastně už v současné době, jednou z nejstarších trampských těles u nás vůbec. Již to nebyli však mladí Vlci, ale životem otestovaná Smečka vlků. Hudba, zejména ta trampská z mládí, Karla Březinu doplňovala celý život, i když výtvarné umění nad ní vždy vedlo navrch, pracnost měla prim.

Nelze však zapomenout ani na špatné stránky ničivé války. Karel Březina byl v říjnu 1941 totálně nasazen, pracoval se sebezapřením ve městě Elwangen a vrátil se domů až 30.4.1945. nepřišel už sám, nýbrž se svou českou ženou Helenou a maličkou dcerkou Helenkou.

ZRÁNÍ

Když měli konečně po válce, bylo Karlu Březinovi již třiadvacet let. Mladý, relativně ve společnosti zakotvený, ale přesto značně popoháněný svým zvídavým neotálením uvnitř. Předchozí roky výtvarně rozhodně nestagnoval. Kreslil, maloval, zkoušel základní grafické techniky, pohyboval se v okruhu regionálních výtvarníků té nervní doby. Jan Wenig, Josef Hodek, Pavel Maur, bráchové Votlučkové, Svatopluk Janke, František Koliha náleželi k jeho spřízněným duším a učitelům, rádcům, přátelským vzorům jak na to. Byla to doba stěžejní pro vyzrání, patřilo sem soukromé biflování, které nejen že rozvíjelo dosavadní zkušenosti a vrozené nadání, ale vedlo také ke hledání nových cest, jenž by spojovaly Březinovu výtvarnou a technickou zručnost. Později se v čase vše zúročilo, splynulo v náročných úkolech hlavně v oblasti užitého umění.

Nadšení poválečné doby a dosavadní nabyté zkušenosti přivedly Karla Březinu opět ke studiu na pražské uměleckoprůmyslové škole. Stal se mimořádným posluchačem v ateliéru profesorů Aloise Fišárka a Jaroslava Bendy. Poznal zde studentské prostředí, volnost tvůrčích myšlenek mladé umělecké generace a tendence směřování moderního umění hudby budoucnosti. Poválečná Praha přinášela nadšení a víru nastupující generace umělců v nově vydobytou svobodu. Zvlášť silně pociťovali tuhle situaci studenti, tak těžce sevření osobní válečnou zkušeností. Také Karel Březina nezůstal opodál, cítil se dobře v prostředí školy, nejen že získal nové přátele, ale především nasával nové poznatky. Na Plzeň však nezanevřel, zejména okruh mladých, kteří se po pražských vysokoškolských studiích vraceli s chutí domů, ten mu přinášel pozitivní konfrontaci sil a nová přátelství. K takovým náleželi například Jiří Patera, Karel Frauknecht, Klatovák Vladimír Levora, ze starší generace Jaroslav Krátký. Přicházeli postupně i nové tvůrčí zakázky a výzvy a Karel Březina se vedle kresby, malby a grafiky stále více procvičoval v oborech, které ho lákaly na nepoznané možnosti. Tvůrčí neklid á la Tim Simenon Unknown Territory a už ničím nepotlačovaná touha po uměleckých úkolech postupně získávají na intenzitě. Mladý autor je přijímán Sdružením západočeských výtvarných umělců, které slibně navazuje na svoji obrodnou práci v meziválečném období.

Přichází ten nešťastný únor 1948 a postupná transformace stávajících uměleckých sdružení a spolků do jednotného šiku Svazu československých výtvarných umělců. Spolu s ostatními plynule navazuje na předchozí členství. Od roku 1950 funguje až do své smrti na všech členských výstavách. Březinova výtvarná pracnost nabývá na síle, postupně krystalizuje na užitou tvorbu a umělecké řemeslo, kde se opětovně přes veletok času uplatňují technické zkušenosti z raného mládí.

V soukromí zůstává Karel Březina i nadále věrný trampské písni a své hudební skupině. Zpočátku častá a pravidelná setkání a koncerty například v Kornaticích ubývají, budovatelské a mládežnické cancy se obecně stávají vynuceným nudícím předmětem zájmu mládeže. „Vlci“ si však zachovávají chladnou hlavu, své divoké soukromí a trampská píseň, český nejen meziválečný fenomén, je i nadále provází tím správným směrem při přátelských setkáních a rodinných událostech, uvolněných podnicích.

Také rodina doznává změn. Vdovec Karel Březina oplakává ztrátu a potkává svoji druhou vyvolenou lady, manželku Janu, která se mu stala věrnou spolupracovnicí – jedničkou na řadě náročných uměleckých výzev a věru žádná práce jí nepřipadala špatná a zatěžko zvládnutelná. To už nabíral Karel Březina zkušenosti v textilní tvorbě, v práci se sklem, mozaikami a intarziemi, měl za sebou cenné zkušenosti z mezinárodních setkání, například z prezentace své desetibarevné voskové batiky na EXPO 58 v Bruselu, získával ostruhy v nově chápané malbě umělými pryskyřicemi, zaobíral se náročnými mnohobarevnými linoryty a učaroval mu sítotisk. Jako by se nechtěl Březinův neklidný duch stále ne a ne nasytit uměleckými možnostmi s cíli, po nichž tolik volalo jeho mládí v raném období jeho života. Pilný, pracovitý, systematický, fortelný, a také přátelský a pro kamarády – a nejen pro ně – udělající dobré pocity k tomu. To prověřila zejména doba normalizace, kdy řadě umělců nepohodlných režimu přenechal v tajnosti svou práci a tím jim poskytoval prostředky k obživě, takový zůstal nezištný kámoš. Známý je příklad takové pomoci Jiřímu Kovaříkovi či Jiřímu Paterovi. Tiše, v klidu, hlavně nenápadně…

Další velkou výhodou a láskou Karla Březiny bylo cestování. Navštívil samozřejmě všechny země bývalého východního bloku, dostal se i do zemí, které ho lákaly svou kulturou. Patří sem například Řecko, Francie, Itálie. Ani zde na přátele nezapomínal a podle momentálních možností „pašoval“ zejména výtvarnické potřeby, jako byly akrylové barvy či síta pro sítotisky. Na všech svých cestách kreslil jako o život, fotografoval, dělal diapozitivy, později filmy, zkrátka užíval si cizinu každým dechem.

V pozůstalosti zbývá zhruba 9 000 těchto dokumentů. Netěšil jimi jen sám sebe a domácí návštěvy, nýbrž pořádal přednášky a besedy pro samotné výtvarníky a pro širokou veřejnost. Byl totiž i výborným a vtipným vypravěčem historek, glosátorem poznaného života obyčejných obyvatel a vzdělaným znalcem uměleckých památek navštívené země. Ideální průvodce na cesty. Pravidelně spolupracoval v letech 1973–1996 s plzeňskou filiálkou Klubu přátel výtvarného umění a tyto přednášky zpravidla byly do posledního místa zaplněny, ať se konaly ve SVK (studijní vědecká knihovna) nebo v Západočeské galerii. Velmi se Karlu Březinovi líbilo na Kubě, a proto mohla vzniknout i putovní výstava pro naši zemi, přibližující na obrazech, grafických listech a sítotiscích barvitý život v Karibiku Ernesto Hemingwaye nebo Che Guevary. To jsou ideály dodnes platné. Moc se chtěl Karel Březina podívat do Mexika k pozůstatkům po Aztécích. Obdivoval namnoze vyspělou kulturu této středoamerické země, ale její návštěva zůstala nenaplněným snem amígo, jeho neklidná tvůrčí duše neměla to štěstí, neboť snad poprvé při důležitém momentu rozhodování co se bude dít selhalo zesláblé tělo.

Pak se vše napravilo, Karel Březina nadále tvořil jako ďas, vystavoval, oslavil své osmdesátiny v kruhu svých příznivců výstavou a početným setkáním s přáteli. Zemřel krátce na to, 14.3. roku 2004.